Čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozšířeném senátu 2 Afs 363/2019 – 50 přináší nový pohled na lhůty pro podávání dodatečných daňových přiznání na nižší daňovou povinnost. 

Daňový řád upravuje lhůty pro podávání daňových přiznání v §141 následovně: 

(1) Zjistí-li daňový subjekt, že daň má být vyšší než poslední známá daň, je povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil, dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování a ve stejné lhůtě rozdílnou částku uhradit. Tato povinnost trvá, pokud běží lhůta pro stanovení daně. Poslední známá daň je výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani.

(2) Daňový subjekt je oprávněn ve lhůtě podle odstavce 1 podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování na daň nižší, než je poslední známá daň, jestliže daň byla pravomocně stanovena v nesprávné výši; v tomto dodatečném daňovém přiznání nebo dodatečném vyúčtování nelze namítat vady postupu správce daně.

Pro dodatečné přiznání na vyšší daňovou povinnost tak platí lhůta objektivní (lhůta pro stanovení daně) i lhůta subjektivní (do konce měsíce následujícího po zjištění). Pro dodatečné přiznaní na daňovou povinnost nižší pak daňový řád odkazuje na lhůtu pro dodatečná přiznání na vyšší daňovou povinnost, aniž by bylo uvedenou pro kterou ze lhůt toto ustanovení platí. 

Rozšířený senát ve výše uvedeném rozsudku rozhodl o právu daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost kdykoliv ve lhůtě pro stanovení daně (objektivní lhůta). Subjektivní lhůta tak v případě dodatečného přiznání na nižší daň rozhodnutím NSS neexistuje. Správce daně tak nemůže odmítnout dodatečné přiznání na nižší daňovou povinnost z důvodu toho, že daňový subjekt nepodal přiznání do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zjistil existenci skutečnosti vedoucích k nesprávně odvedené dani.